Tolarová měna

## Historie

Počátky tolarové měny sahají do prvních desetiletí 16. století, kdy se v Jáchymově začaly razit první tolary. Tyto mince se díky své vysoké ryzosti a stabilní hmotnosti rychle prosadily jako spolehlivé platidlo. Měnové systémy v zemích Svaté říše římské, včetně českých zemí, se postupně přizpůsobily a přijaly tolar jako svou hlavní jednotku. V habsburské monarchii byl tento systém kodifikován několika mincovními reformami.

Historie

Během své existence prošla tolarová měna řadou změn. Hodnota tolaru vyjádřená v drobnějších mincích, především krejcarech, se měnila v závislosti na obsahu drahého kovu v těchto mincích. Například původní říšský tolar (Reichstaler) měl hodnotu 60 krejcarů, ale v důsledku znehodnocování drobných mincí během třicetileté války a později se tento poměr měnil. V 18. století byl zaveden konvenční tolar (Konventionstaler) s hodnotou 120 krejcarů (nebo 2 zlaté). Definitivní konec tolarové měny přineslo zavedení zlatého standardu a desetinné korunové měny v roce 1892.

## Struktura a charakteristika

Struktura a charakteristika

Základním prvkem tolarové měny byl tolar, který sloužil nejen jako oběživo, ale především jako účetní jednotka (tzv. pagament). Ceny, mzdy, daně a dluhy se běžně počítaly v tolarech a jejich dílech. Pro menší platby sloužily stříbrné krejcary, groše a jejich zlomky, případně měděné mince jako grešle nebo feniky.

Struktura měny nebyla desítková. Tolar se dělil na určitý počet krejcarů (např. 60, 90, 120) a zlatý (gulden) byl obvykle definován jako polovina konvenčního tolaru. Tato složitá soustava vyžadovala neustálé přepočty, které byly běžnou součástí každodenního života. Tolarová měna byla typickým příkladem bimetalismu, kde vedle sebe obíhaly stříbrné tolary a zlaté dukáty, jejichž vzájemný kurz se mohl měnit podle tržní ceny kovů.