Tombak

Používání tombaku má kořeny ve starověkých civilizacích Blízkého východu a Asie, kde řemeslníci experimentovali s různými slitinami mědi pro dosažení specifických vlastností. První doložené využití tombakových slitin pochází z 3. tisíciletí př. n. l. z oblasti dnešního Íránu a Mezopotámie, kde se používaly pro výrobu šperků a rituálních předmětů. Zlatavá barva tombaku připomínající zlato činila tuto slitinu atraktivní náhražkou drahého kovu.

V evropském prostředí se tombak začal významněji prosazovat během středověku, kdy ho islámští řemeslníci přinesli přes Španělsko a Byzanc. Název "tombak" se v evropských jazycích ustálil v 16. století prostřednictvím obchodních kontaktů s Osmanskou říší, kde byl tento materiál hojně využíván pro výrobu dekorativních předmětů, částí zbroje a později i nábojnic. Turečtí řemeslníci zdokonalili technologii výroby tombaku přidáváním malého množství arsenu nebo cínu pro dosažení různých barevných odstínů.

Průmyslová revoluce 18. a 19. století přinesla masové využití tombaku v evropském průmyslu. Zejména v německých zemích se tombak stal základním materiálem pro výrobu knoflíků, přezek, dekorativních kování a levných šperků. Město Norimberk se proslavilo výrobou tombakového zboží, které exportovalo do celé Evropy. V této době vznikl také termín "norimberské zlato" označující právě tombakové výrobky napodobující zlaté předměty.

V numismatice získal tombak zvláštní význam během první světové války, kdy nedostatek tradičních mincovních kovů vedl k jeho masovému využití pro ražbu nouzových mincí. Německo, Rakousko-Uhersko a další válčící země nahradily stříbrné a niklové mince tombakovými ražbami. České země zažily vlnu tombakových mincí zejména v letech 1915-1918, kdy byly vyraženy haléře a koruny z této náhražkové slitiny.

Historie

Meziválečné období přineslo další rozvoj využití tombaku v medailérství. Československé mincovny začaly systematicky používat tombak pro ražbu pamětních medailí a plaket, které byly cenově dostupnější než bronzové či stříbrné varianty. Významní medailéři jako Otakar Španiel nebo Josef Šejnost vytvořili v tombaku stovky návrhů pro různé instituce a spolky.

Druhá světová válka znamenala návrat k nouzovému použití tombaku v mincovnictví. Protektorát Čechy a Morava razil v letech 1941-1944 mince z tombaku nebo zinku s nízkým obsahem mědi. Po válce se tombak v běžném mincovnictví postupně vytratil, ale zůstal důležitým materiálem pro výrobu medailí a sběratelských předmětů.

V současnosti je tombak využíván především v uměleckém medailérství a pro výrobu replik historických mincí. Moderní technologie umožňují přesné řízení složení slitiny a dosažení různých barevných efektů od světle zlaté po červenozlatou. Česká mincovna používá tombak pro řadu svých produktů určených široké veřejnosti.

Základní složení tombaku tvoří 80 až 95 procent mědi a 5 až 20 procent zinku. Přesný poměr určuje výsledné vlastnosti slitiny - vyšší obsah mědi poskytuje červenější odstín a lepší tvárnost, zatímco více zinku zvyšuje tvrdost a dodává zlatavější barvu. Některé varianty obsahují 1 až 3 procenta cínu pro zlepšení mechanických vlastností nebo stopové množství arsenu pro dosažení specifického zabarvení.

Složení a technické vlastnosti

Tombak vyniká výbornou kujností za studena i za tepla, což umožňuje snadné tváření a ražbu složitých reliéfů. Bod tání se pohybuje mezi 900 až 940 °C v závislosti na složení. Hustota tombaku je přibližně 8,4 až 8,7 g/cm³, což je mírně méně než čistá měď. Tvrdost podle Brinella se pohybuje mezi 60 až 90 HB podle obsahu zinku a tepelného zpracování.

Pro mincovní a medailérské účely je zásadní dobrá razitelnost tombaku. Slitina dokáže věrně zachytit i nejjemnější detaily razidla při tlaku 600 až 800 MPa. Povrch tombakových ražeb lze dále upravovat patinováním, leštěním nebo galvanickým pokovováním, což rozšiřuje možnosti výtvarného zpracování.