Václav Klaus

Klaus se narodil 19. června 1941 v Praze do rodiny pražského úředníka. V letech 1959–1963 vystudoval ekonomii na Vysoké škole ekonomické v Praze, poté absolvoval roční stáže v Itálii (1966) a v USA (1969, Cornell University). Od roku 1968 pracoval v Ekonomickém ústavu Československé akademie věd, kde se zabýval matematickou ekonomií a teorií růstu, ale po sovětské okupaci v srpnu 1968 a normalizační čistce 1970–1971 byl z ústavu propuštěn za politickou nespolehlivost. V letech 1971–1986 pracoval jako ekonom Státní banky československé v komerčně-technické pozici (bez možnosti publikovat); pak se v letech 1987–1989 vrátil do akademické sféry jako vědecký pracovník Prognostického ústavu ČSAV pod vedením Valtra Komárka. V této době se sblížil s budoucími politickými partnery – Václavem Havlem nikoli (Klaus a Havel se vzájemně respektovali, ale politicky se rozcházeli), ale s Tomášem Ježkem, Vladimírem Dlouhým, Karlem Dybou a Vladimírem Mlynářem.

Mládí a ekonomická kariéra do roku 1989

Po Sametové revoluci 17. listopadu 1989 vstoupil Klaus do veřejného života. Dne 10. prosince 1989 byl ve vládě národního porozumění Mariána Čalfy jmenován federálním ministrem financí. V této funkci v období 1990–1992 vypracoval a realizoval program postkomunistické ekonomické transformace – tzv. „šokovou terapii“ s liberalizací cen (1. ledna 1991), otevřením vnitřního trhu, devalvací koruny a privatizací. Klaus se stal hlavním proponentem kupónové privatizace – distribuce státního majetku občanům prostřednictvím investičních kupónů, na něž každý dospělý občan ČSFR měl nárok za symbolickou cenu 1 035 Kčs. První vlna kupónové privatizace proběhla v letech 1992–1993 (privatizace přibližně 1 491 podniků v hodnotě 212 mld. Kč) a druhá vlna 1994–1995 (dalších 861 podniků v hodnotě 155 mld. Kč). Více než 6 milionů občanů ČSFR/ČR se zúčastnilo – nejširší účast občanů na privatizaci v postkomunistické Evropě.

Federální ministr financí 1989–1992 a kupónová privatizace

Dne 21. dubna 1991 Klaus spolu s Tomášem Ježkem, Petrem Havlem a dalšími založil Občanskou demokratickou stranu (ODS) jako pravicově-konzervativní formaci. ODS získala v parlamentních volbách 5.–6. června 1992 v české části ČSFR 29,7 % hlasů a stala se vítězem voleb. Klaus se 2. července 1992 stal premiérem české vlády a po rozdělení ČSFR k 1. lednu 1993 (jež vyjednal s Vladimírem Mečiarem ve vile Tugendhat 23. července 1992) zůstal premiérem nové České republiky. Klausovy dvě vlády (1992–1996, 1996–1997) realizovaly ekonomickou transformaci, ale druhá vláda padla v listopadu 1997 po vnitrostranické krizi (tzv. „Sarajevský atentát“ na Klause). Klaus dočasně rezignoval z vedení ODS, ale již v prosinci 1997 byl znovu zvolen předsedou.

Premiér ČR 1992–1997 a rozdělení Československa

Procesy vedoucí k Klausovu nástupu na pražskou rezidenci byly složité. V parlamentních volbách 14.–15. června 2002 ODS prohrála s ČSSD Vladimíra Špidly a Klaus rezignoval z funkce předsedy ODS (zvolen Mirek Topolánek). Když po pětileté pauze prezident Havel ukončil 2. února 2003 svůj mandát, parlamentní volba prezidenta byla v ČR ústavně určená dvoukomorová (Poslanecká sněmovna + Senát). Po dvou nezdařilých volbách v lednu a únoru 2003 byl Klaus 28. února 2003 zvolen prezidentem České republiky ve třetí volbě většinou 142 hlasů z 281. Klaus se ujal funkce 7. března 2003 a v lednu 2008 byl znovuzvolen na druhé pětileté období (3. kolo třetí volby, 141 hlasů). Funkci opustil 7. března 2013, kdy ho vystřídal Miloš Zeman jako první prezident zvolený přímou lidovou volbou.

Prezident České republiky 2003–2013

Klausovo prezidentství bylo charakterizováno euroskepticismem (zejména během sporu o Lisabonskou smlouvu, kterou Klaus podepsal jako poslední evropský prezident až 3. listopadu 2009 po dlouhém odporu), kritiku klimatologie a globálního oteplování (kniha „Modrá, nikoli zelená planeta“, 2007), pravicovou ekonomickou ortodoxii a opakovaná kontroverzní vyjádření o postupech, jako bylo udělení amnestie 1. ledna 2013 (kontroverzně přerušila řadu právních sporů z 90. let). Klaus odmítl účast Česka v eurozóně, kritizoval evropskou integraci a podporoval pevnější svrchovanost národního státu. Po skončení prezidentského mandátu Klaus 16. května 2014 ukončil pětidenní fellow­ship na Cato Institutu po sporu o postoj k ruské anexi Krymu (Klaus zastával prorušský postoj kritizující Ukrajinu). V roce 2013 založil Institut Václava Klause, jenž od té doby publikuje politické komentáře a knihy. Klaus zůstává významnou intelektuální figurou českého konzervatismu a v anketách o nejvýznamnější české politiky 20. století se umisťuje v první desítce.

Eurokriticismus a postpresidentská aktivita