Emil Hácha

Háchova právnická kariéra předcházela jeho politické funkci o čtyři desetiletí. Narozen 12. července 1872 v Trhových Svinech v jižních Čechách, vystudoval Hácha práva na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze a od roku 1898 nastoupil do zemské vlády v Praze. V průběhu let 1902–1916 působil jako právník zemského soudu, v období Velké války byl odborníkem pro mezinárodní pražské právo a od roku 1916 členem rakouského Říšského soudu (Reichsgericht). Po vzniku Československa 1918 přešel jako vrcholný právník do Nejvyššího správního soudu v Praze, jehož se stal v roce 1925 prezidentem (a v této funkci působil až do roku 1938). Hácha byl ceněn jako odborník na anglické common law (přeložil několik anglických právních děl), mezinárodní právo soukromé a procesualistiku; politicky byl konzervativně-katolicky orientován a stranou nečlenem.

Právnická kariéra v Rakousko-Uhersku a ČSR

Po abdikaci Edvarda Beneše 5. října 1938 (5 dní po Mnichovské dohodě) hledalo zdrcené Národní shromáždění politicky neutrálního kandidáta na prezidenta okleštěné Druhé republiky. Volba padla na 66letého Háchu, jenž 30. listopadu 1938 byl Národním shromážděním zvolen prezidentem v poměru 272 hlasů pro, 39 zdržení. Hácha přijal funkci nerad a s vědomím, že situace státu je beznadějná. Druhá republika byla okleštěna o Sudety (Mnichov), o Těšínsko ve prospěch Polska (2. října 1938 – Bohumínsko) a o jižní Slovensko a Podkarpatskou Rus ve prospěch Maďarska (1.–2. listopadu 1938, první vídeňská arbitráž). V průběhu prosince 1938 – března 1939 se Hácha snažil stabilizovat zemi: vyhlásil 19. listopadu 1938 ústavní zákon o autonomii Slovenska a Podkarpatské Rusi, jmenoval premiérem Rudolfa Berana (5. prosince 1938) a vyhnul se otevřenému konfliktu se Slovenskou ľudovou stranou Jozefa Tisa.

Nástup do prezidentského úřadu 30. listopadu 1938

Klíčový moment Háchovy vlády a československých dějin přišel v noci 14.–15. března 1939. Po vyhlášení samostatnosti Slovenska v Bratislavě 14. března 1939 (Tisova vláda) byl Hácha pozván na sjednání do Berlína. Doprovázen ministrem zahraničí Františkem Chvalkovským dorazil do Říše Chancellery v noci na 15. března 1939, kde mu Hitler předložil ultimátum: buď vyjádří souhlas s vstupem německých vojsk a vytvořením Protektorátu, nebo se Wehrmacht ráno o 6. hodině vlomí přes hranici a Luftwaffe začne bombardovat Prahu. Při jednání trvajícím přibližně čtyři hodiny Hácha utrpěl srdeční záchvat (zaznamenán Herringem Göringem jako „srdeční slabost“ a léčen Hitlerovým osobním lékařem Theodorem Morellem injekcemi pervitinu a tlumících přípravků). Hácha v 03:55 podepsal po dlouhé úvaze nóta o „svěření osudu českého národa“ Říši – text byl interpretován Berlínem jako souhlas s okupací. Ráno 15. března 1939 vstoupil Wehrmacht do Čech a Moravy a Hitler 16. března 1939 vyhlásil výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava.

Berlín 14.–15. března 1939 a vznik Protektorátu

Hácha zůstal státním prezidentem Protektorátu. V první fázi (16. března 1939 – 27. září 1941) se snažil hájit zbytky státnosti a chránit civilní obyvatelstvo před nejhoršími represivními kroky říšského protektora Konstantina von Neuratha. Po atentátu na Heydricha (27. května 1942) a vraždě Heydricha 4. června 1942 Háchova vláda spolupracovala s reálnou nacistickou krutostí: byly zorganizovány masové demonstrace „loajality“, vyhlazení Lidic (10. června 1942) a Ležáků (24. června 1942), vlna teroru proti civilnímu obyvatelstvu. Hácha v tomto období upadal psychicky i fyzicky: trpěl arteriosklerózou a postupně senilní demencí, takže od poloviny roku 1943 fakticky nevykonával svou funkci a státní záležitosti vedl premiér Jaroslav Krejčí a kolaborantský ministr školství Emanuel Moravec. Klíčové dokumenty z této doby Hácha podepisoval pasivně, často aniž si plně uvědomoval jejich obsah.

Vláda v období heydrichiády

Postup poválečný byl drsný. Dne 13. května 1945 byl Hácha v zámku v Lánech zatčen příslušníky Rudé armády a převezen do Pankrácké věznice v Praze. V cele se mu zhoršil zdravotní stav – arteriosklerotická demence pokročila a pacient byl prakticky bezvědomí. Hácha zemřel 27. června 1945 v 73 letech; oficiálně na následky srdeční slabosti, podle některých dobových zvěstí na zanedbání lékařské péče nebo otravu. Pohřben byl 30. června 1945 na vinohradském hřbitově pod krycím jménem „Pavel Říha“, aby byl jeho hrob ochráněn před vandaly. V roce 2009 byl jeho hrob oficiálně označen. Háchovo vyhodnocení v moderní historiografii je rozporuplné: část historiků (Tomáš Pasák, Robert Kvaček) ho hodnotí jako tragickou figuru morálně vyčerpanou, jež se snažila v nemožné situaci minimalizovat škody; jiní (Detlef Brandes) ho vyčítají kolaboraci a podpis o vzniku Protektorátu. V roce 2018 Akademie věd ČR uspořádala k 80. výročí Mnichovské dohody seminář vyhodnocující Háchovu funkci s důrazem na komplexní pojetí.

Postup poválečný a smrt v Pankrácké věznici