Oběžné mince

První oběžné mince se objevily v Lýdii kolem roku 650 př. n. l. a rychle se rozšířily do řeckého světa. Athénské tetradrachmy se staly první mezinárodně uznávanou oběžnou mincí. Římská republika a později císařství vytvořily propracovaný systém oběživa (aureus, denár, sestercius), který fungoval na obrovském území. Po pádu Říma se mincovní systémy v Evropě roztříštily, o sjednocení se pokusil Karel Veliký zavedením stříbrného denáru kolem roku 794. V českých zemích se první oběžné mince, denáry, začaly razit za Boleslava I. kolem roku 960. Zásadní změnu přineslo zavedení pražského groše kolem roku 1300, který se stal dominantní mincí střední Evropy. Příliv stříbra z Ameriky v 16. století umožnil ražbu velkých tolarů. Průmyslová revoluce v 19. století přinesla mechanizaci výroby a přechod na desetinné měnové soustavy. V Rakousku-Uhersku byla v roce 1892 zavedena koruna dělená na 100 haléřů. Československo začalo razit vlastní oběžné mince v roce 1922 a Česká republika na tuto tradici navázala v roce 1993.

Historie

Moderní oběžné mince musí splňovat řadu požadavků. Musí být odolné proti opotřebení, snadno rozpoznatelné (i pro nevidomé) a chráněné proti padělání. Výrobní náklady musí být nižší než jejich nominální hodnota. Z těchto důvodů se používají slitiny obecných kovů, jako je ocel pokovená niklem, mědí či mosazí, nebo bimetalické konstrukce u mincí vyšších hodnot. Životnost oběžné mince se pohybuje od 15 do 30 let v závislosti na nominálu a intenzitě používání. Centrální banky, v Česku Česká národní banka, pravidelně stahují opotřebované mince z oběhu a nahrazují je novými. Výroba probíhá ve státních nebo soukromých mincovnách ražbou z předpřipravených střížků.

Vlastnosti a výroba oběžných mincí