Mojmír II.

Mojmír II. nastoupil na velkomoravský trůn po smrti svého otce Svatopluka I. v roce 894 jako nejstarší ze tří jeho synů. Podle legendy, již zaznamenal byzantský císař Konstantin VII. Porfyrogennetos v díle De administrando imperio, dal Svatopluk před smrtí synům lekci jednoty: každému dal jednu hůl, kterou snadno zlomili, a potom svazek tří holí, který nedokázali zlomit. Politická skutečnost byla méně harmonická – mezi Mojmírem II., jenž zdědil nejvyšší panovnickou autoritu, a jeho bratrem Svatoplukem II., jenž obdržel Nitransko jako úděl, brzy vypukl bratrský konflikt. Třetí bratr (zřejmě Predslav) je v pramenech zmiňován pouze nepřímo.

Nástup po smrti Svatopluka I. 894

Konflikt s bratrem Svatoplukem II. trval od poloviny 90. let 9. století. Svatopluk II. se v boji o moc neváhal spojit s Východofranskou říší Arnulfa Korutanského, který využil moravskou krizi k vlastním politickým cílům. V letech 894–898 podnikly bavorské oddíly několik výprav na Moravu, aby podpořily Svatopluka II. proti staršímu bratru. V roce 898 byl Svatopluk II. dočasně poražen a uprchl k bavorskému dvoru. Vnitřní konflikt vyčerpal velkomoravské vojenské síly a oslabil zemi v rozhodující chvíli, kdy se ze severní oblasti Černého moře blížila nová ohrožující síla – kočovní Maďaři.

Konflikt s bratrem Svatoplukem II.

Mojmír II. dokázal i přes vnitřní krizi prosadit některé politické úspěchy. V roce 899 vyjednal s papežem Janem IX. obnovení moravské arcidiecéze, jež byla po smrti Metoděje v roce 885 prakticky zlikvidována vyhostěním Metodějových žáků a převedením Moravy zpět pod pasovskou diecézi. Papežský legát Jan z Říma posvětil v Mikulčicích nového moravského arcibiskupa a tři sufragánní biskupy, čímž se Velká Morava formálně vrátila k samostatné církevní organizaci. Tento akt vyvolal protesty bavorského kléru, jejichž stížnost z roku 900 papeži představuje jeden z klíčových pramenů moravských dějin. Slovanská liturgie však už nebyla po obnovení diecéze obnovena – Mojmír II. byl v zásadě latinským křesťanem orientovaným na římskou tradici.

Obnovení moravské arcidiecéze 899

Definitivní konec Velké Moravy přinesl maďarský vpád na přelomu 9. a 10. století. Maďarské kmeny přišly do Karpatské kotliny v roce 895/896 pod vedením knížete Arpáda a postupně si podmaňovaly slovanské obyvatelstvo Panonie. Velkomoravské pohraničí čelilo prvním maďarským nájezdům od roku 902. Mojmír II. pravděpodobně padl v bitvě s Maďary kolem roku 906; přesné okolnosti nejsou jasné, protože soudobé prameny od tohoto roku o Velké Moravě mlčí. Definitivní úder přišel v bitvě u Bratislavy ve dnech 4.–6. července 907, kdy bavorská armáda pod vedením markraběte Luitpolda byla maďarskými jednotkami katastrofálně poražena. Tato porážka znamenala definitivní pád velkomoravského státního útvaru a maďarské obsazení Karpatské kotliny.

Maďarský vpád a bitva u Bratislavy 907

Po zániku Velké Moravy se moravské území rozdělilo: západní Morava se postupně stala součástí přemyslovských Čech (od konce 10. století), východní Morava (Slovensko, severní Maďarsko) přešla pod uherskou knížectví Arpádovců. Mojmír II. zůstává v dějinách jako tragická postava posledního panovníka prvního slovanského státu střední Evropy – panovník, jehož vláda byla rozkročena mezi pokusem o obnovu (arcidiecéze 899) a nezvratným pádem. Jeho ostatky nebyly nalezeny; tradiční místo jeho hrobky v Mikulčicích zůstává historicky neidentifikovatelné. Pro českou a slovenskou historiografii je Mojmír II. uzavírajícím článkem Velkomoravské éry, jež zanechala zásadní kulturní dědictví – cyrilometodějskou tradici, hlaholskou liturgii a archeologické nálezy slovanských hradišť (Mikulčice, Pohansko, Staré Město), jež dodnes vyvolávají vědecké i populární diskuse o povaze a rozsahu prvního slovanského státu ve střední Evropě.

Pád Velké Moravy