Pražské jaro 1968

Politická krize v Československu se kulmovala od poloviny 60. let. Hospodářské reformy ekonoma Oty Šika z roku 1965, narušení tabu cenzury ze strany Svazu československých spisovatelů (sjezd v červnu 1967, projevy Ludvíka Vaculíka, Milana Kundery, Pavla Kohouta), studentská demonstrace ze Strahovských kolejí v říjnu 1967 brutálně rozehnaná Veřejnou bezpečností a rostoucí slovenské volání po federalizaci podlomily pozici dlouholetého prvního tajemníka Antonína Novotného. Plenární zasedání ÚV KSČ v lednu 1968 rozhodlo o jeho odvolání a 5. ledna 1968 byl novým prvním tajemníkem zvolen Alexander Dubček, slovenský komunista zastávající od roku 1963 funkci prvního tajemníka KSS. V březnu 1968 Novotný rezignoval i na funkci prezidenta republiky a 30. března ho vystřídal generál Ludvík Svoboda.

Předehra: krize konce 60. let

Klíčovým programovým dokumentem reformního období se stal Akční program KSČ schválený 5. dubna 1968, který deklaroval rehabilitaci obětí politických procesů 50. let, federalizaci státu, ekonomickou decentralizaci, omezení cenzury, svobodu cestování, znovuobnovení sociálnědemokratické strany a Klubu angažovaných nestraníků a posílení role Národního shromáždění vůči stranickému aparátu. V dubnu byla obnovena cenzura zrušena fakticky a v červnu i formálně. Tisk, rozhlas a televize se otevřely svobodné diskusi, byla obnovena řada sportovních a kulturních organizací (Sokol, skauting, Junák). Dne 27. června 1968 vyšel v Literárních listech, Práci, Mladé frontě a Zemědělských novinách manifest spisovatele Ludvíka Vaculíka Dva tisíce slov, jejž podepsalo 70 významných osobností a který volal po radikálnějším pokračování reforem. Manifest vyvolal ostré reakce nejen v Moskvě, ale i u konzervativní části KSČ. V průběhu července a začátkem srpna 1968 proběhlo několik vrcholných setkání s Leonidem Brežněvem (Čierna nad Tisou 29.7.–1.8., Bratislava 3.8.), na nichž Dubček sliboval kontrolu situace.

Reformy Alexandra Dubčeka leden–srpen 1968

Noc z 20. na 21. srpna 1968 znamenala vojenskou intervenci pěti zemí Varšavské smlouvy – Sovětského svazu, Polska, Maďarska, Bulharska a Německé demokratické republiky. Invaze označovaná v sovětské terminologii jako „bratrská pomoc“ zahrnovala přibližně 165 000 vojáků a 4 600 tanků v první vlně, posléze rozšířená na téměř půl milionu mužů. Rumunsko se intervence odmítlo zúčastnit; Albánie v reakci na invazi vystoupila z Varšavské smlouvy. Občanský odpor byl převážně nenásilný – studenti vytvářeli barikády, lidé měnili na noc dopravní značky a označení ulic, aby zmátli okupanty. Tajný 14. mimořádný sjezd KSČ se v utajení sešel 22. srpna ve vysočanské ČKD a odmítl invazi. Při sovětské okupaci bylo v Československu zabito celkem 137 osob (z toho 19 na Slovensku) a 266 těžce zraněno. Klíčoví reformisté Dubček, Smrkovský, Černík a Kriegel byli odvlečeni do Moskvy.

Invaze vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968

Dne 26. srpna 1968 podepsalo československé vedení s výjimkou Františka Kriegela takzvané Moskevské protokoly, jež de facto legalizovaly přítomnost sovětských vojsk a zavázaly Československo k „normalizaci“ poměrů. Reformy postupně mizely: cenzura byla obnovena, manifest 2000 slov označen za kontrarevoluční, redakce sdělovacích prostředků vyčištěny. Trvalou změnou zůstala pouze federalizace státu, jež vstoupila v platnost 1. ledna 1969 vytvořením České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky v rámci ČSSR. Po sebevražedném upálení studenta Jana Palacha 16. ledna 1969 na Václavském náměstí a Jana Zajíce 25. února 1969 a po hokejových demonstracích z března 1969 byl Dubček v dubnu 1969 nahrazen Gustávem Husákem, jenž zahájil období takzvané normalizace – represivní stabilizace režimu trvající až do Sametové revoluce v listopadu 1989.

Moskevské protokoly a začátek normalizace

Pro československou společnost znamenala invaze trauma, jež vedlo k masivní emigraci: v letech 1968–1971 odešlo ze země odhadem 170 000–250 000 občanů, ve většině případů vysokoškolsky vzdělaných. V průběhu normalizačních prověrek 1970–1971 bylo z KSČ vyloučeno přibližně 327 000 členů a další tisíce ztratily zaměstnání ve veřejných službách. Pražské jaro a jeho potlačení patří k nejvýraznějším symbolům československých dějin 20. století a jejich připomínání patří dodnes k centrálním tématům české politické paměti; 21. srpen je od roku 2004 Dnem památky obětí komunistického režimu.

Význam pro československou společnost