Rastislav

Rastislav nastoupil na velkomoravský trůn roku 846 nikoli pokojnou cestou. Východofranský král Ludvík II. Němec využil dynastické krize po smrti svého otce Ludvíka Pobožného (840) a vnitřních sporů v Mojmírovské dynastii k politické intervenci. V průběhu roku 846 Ludvík Němec sesadil Mojmíra I. (svého synovce) a dosadil na trůn jeho synovce Rastislava, jenž byl pravděpodobně vychován u franského dvora a měl být jakýmsi „proříšským“ knížetem. Tato franská kalkulace se však ukázala jako mylná – Rastislav se brzy projevil jako schopný a samostatný panovník, jenž nehodlal zůstat ve východofranském vlivu.

Nástup na velkomoravský trůn 846

Rastislavova politika se po roce 850 jednoznačně orientovala na nezávislost. Odmítl odvádět Východofranské říši tributy, vyhostil bavorské duchovenstvo z Velké Moravy a vstoupil do diplomatických jednání s Bulharskou říší, Byzancí a polabskými Slovany. Ludvík Němec se třikrát pokusil Rastislava vojensky podrobit (855, 864, 869) a třikrát byl odražen. V bitvě roku 855 Rastislav úspěšně bránil své území a franská armáda byla nucena ustoupit; Rastislav pak provedl odvetné tažení do Bavorska. Roku 858 podpořil Rastislav povstání Karlomana, syna Ludvíka Němce, proti otci a získal od něho jako odměnu některá panonská území. Územní rozsah Velké Moravy za Rastislava zahrnoval Moravu, západní Slovensko, část Sliezska, Krakovsko a panonskou nížinu na sever od Dunaje.

Politika nezávislosti na Východofranské říši

Klíčovým rozhodnutím Rastislavovy vlády se stalo pozvání byzantských misionářů v roce 862. Rastislav nejprve roku 861 požádal papeže Mikuláše I. v Římě o vyslání slovanských duchovních, kteří by mohli kázat v jazyce moravských obyvatel; když Řím s ohledem na franské zájmy odmítl, obrátil se Rastislav ke konstantinopolskému patriarchovi Fotiovi a k byzantskému císaři Michalovi III. Cílem bylo emancipovat moravskou církev od pasovské diecéze a vytvořit nezávislou církevní organizaci. Byzantský dvůr žádost přijal a v letech 862–863 vyslal na Velkou Moravu dva soluňské bratry: Konstantina (cca 826–869, později jako mnich nazvaný Cyril) a Metoděje (815–885). Bratři dorazili na Moravu na jaře 863 a v krátké době přeložili klíčové liturgické texty (evangeliář, žaltář) do slovanského jazyka pomocí jimi vytvořeného hlaholského písma. Svým působením položili základ slovanské liturgické tradice, jež se rozšířila do Bulharska, Srbska, Bosny, Chorvatska a posléze i do Ruska.

Pozvání Cyrila a Metoděje 863

Konec Rastislavovy vlády přišel v roce 870. Mezi knížetem a jeho synovcem Svatoplukem, kterého Rastislav pověřil správou Nitranského knížectví, vznikl mocenský spor. Svatopluk přešel v dubnu 870 na stranu Ludvíka Němce a roli regenta na Nitransku přijal jako franský vazal. V odpověď Rastislav zorganizoval pokus o odstranění Svatopluka při hostině; pokus se nezdařil a Svatopluk Rastislava zradou zajal a vydal jeho frankům. Soud nad Rastislavem proběhl v listopadu 870 v Regensburgu na příkaz Ludvíka Němce. Rastislav byl odsouzen k smrti, ale rozsudek byl zmírněn na oslepení. Po oslepení byl Rastislav internován v některém z bavorských klášterů, kde podle franských pramenů zemřel v roce 870 nebo brzy poté. Jeho ostatky se nedochovaly.

Pád Rastislava 870 a oslepení

Pro slovanskou kulturní a politickou identitu zaujímá Rastislav fundamentální postavení. Jeho pozvání Cyrila a Metoděje umožnilo vznik slovanské liturgie, hlaholského písma (z něhož později vznikla cyrilice), prvních slovanských literárních textů a tradičního pojetí slovanské státnosti opírající se o křesťanskou víru v lidovém jazyce. Pravoslavná církev českých zemí a Slovenska kanonizovala Rastislava roku 1994 jako prvního slovanského svatého panovníka a 11. května je jeho liturgickým svátkem. Pro západní katolickou tradici Rastislav svatořečen nebyl. Numismaticky bylo Rastislavovo působení na Velké Moravě obdobím přechodu od byzantských zlatých nomismů a karolinských stříbrných denárů k experimentálním slovanským imitacím; vlastní velkomoravská mincovní ražba však nikdy nevznikla.

Význam a kanonizace