Brettonwoodský systém

Konference probíhala od 1. do 22. července 1944 v hotelu Mount Washington za účasti přibližně 730 delegátů. Hlavní tahouni jednání byli britský ekonom John Maynard Keynes a americký vyjednavač Harry Dexter White; jejich konkurenční návrhy se lišily v míře nadnárodního dohledu nad měnovými toky a v institucionální podobě budoucího clearingu. Prosadil se v zásadě Whiteův plán, který odrážel postavení Spojených států jako jediné velké ekonomiky vycházející z války s nepoškozenou průmyslovou základnou a s největšími světovými zásobami zlata. Závěrečný akt byl podepsán 22. července 1944 a Mezinárodní měnový fond zahájil činnost v prosinci 1945, jakmile dohodu ratifikoval potřebný počet členských států.

Konference v Bretton Woods (1944)

Podstatou systému byly pevně stanovené, ale upravitelné parity. Každý členský stát se zavázal udržovat kurz své měny vůči dolaru v pásmu plus mínus jedno procento; změnu parity bylo možné provést pouze po konzultaci s Mezinárodním měnovým fondem a v případě tak zvané fundamentální nerovnováhy platební bilance. Dolar byl jediná měna přímo směnitelná za zlato a fungoval tedy jako klíčová rezervní měna; ostatní centrální banky držely své rezervy převážně v dolarech a americký Federální rezervní systém na požádání vyměňoval dolary za zlato za stanovenou paritu. Systém tak kombinoval rysy zlatého standardu s vyšší mírou flexibility — kurzy byly stabilní, ale ne neměnné, a kapitálové toky podléhaly kontrolám.

Architektura systému: dolar jako kotva

Mezinárodní měnový fond měl tři role: dohlížet nad pravidly, poskytovat krátkodobé úvěry zemím s problémy v platební bilanci a konzultovat změny parit. Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj se zaměřila na dlouhodobé úvěry pro obnovu válkou poškozené Evropy a později pro rozvojové ekonomiky. Členské kvóty určovaly hlasovací sílu i objem dostupných úvěrů a od počátku odrážely ekonomickou hierarchii poválečného světa: Spojené státy disponovaly největší kvótou, následovaly Spojené království, Sovětský svaz (který nakonec dohodu neratifikoval) a Čína. Sídlem obou institucí se stal Washington.

Mezinárodní měnový fond a Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj

Konec systému přišel postupně. Od konce padesátých let množství dolarů držených v zahraničí převyšovalo americké zlaté rezervy a důvěra ve směnitelnost klesala. V roce 1968 se zavedl tak zvaný dvouvrstvý trh zlata — oficiální parita 35 USD platila jen mezi centrálními bankami, soukromý trh fungoval volně. Definitivní zlom přišel 15. srpna 1971, kdy americký prezident Richard Nixon jednostranně pozastavil směnitelnost dolaru za zlato; tento krok je v historii znám jako Nixonův šok. Smithsonská dohoda ze prosince 1971 se ještě pokusila o návrat k pevným kurzům s mírnou devalvací dolaru, ale do března 1973 přešly hlavní světové měny na plovoucí kurzy a klasický brettonwoodský rámec se rozpadl.

Konec systému — Nixonův šok 1971

Z numismatického hlediska je období brettonwoodského systému zajímavé z několika důvodů. Stálá vazba dolaru na zlato udržovala stabilní cenu drahého kovu po téměř tři dekády a zlatá ražba se v běžném oběhu objevovala minimálně; investiční zlaté mince typu Krugerrand začaly být masově raženy až po pádu systému, kdy cena zlata začala kolísat. Stříbrné oběžné mince postupně mizely z amerického oběhu už během padesátých a šedesátých let kvůli rostoucí ceně stříbra; klíčovým mezníkem byl Coinage Act z roku 1965, který americké dimes a quarters z většiny zbavil obsahu stříbra. Konec brettonwoodského systému uvolnil cenu zlata, otevřel éru fiatních papírových měn a zároveň zahájil vlnu zájmu o investiční drahé kovy a sběratelské mince jako alternativu k peněžní zásobě, která už nebyla kryta žádným fyzickým aktivem.

Numismatický kontext