Byzantská říše

Na svůj největší územní rozsah dosáhla říše za vlády Justiniána I. (527–565), který se po znovudobytí severní Afriky, Itálie a části jižní Hispánie přiblížil ideálu obnovené Římské říše. Východní část středomoří, Anatolie, Balkán, Egypt, Sýrie a Levanta byly pak po několik století monetárním a politickým jádrem křesťanského středomoří. V sedmém století otřásly říší arabské výboje, jež jí odebraly Sýrii, Egypt a severní Afriku; nicméně i v okleštěné podobě dokázalo impérium za vlády makedonské dynastie v desátém a jedenáctém století (Basil II.) znovu nabýt sílu, kontrolovat Balkán a sahat až po Eufrat. Dynastie Komnénovců a Palaiologovců provedly sérii reforem, ale po katastrofě čtvrté křížové výpravy v roce 1204 — kdy Konstantinopol vyplenili latinští křižáci — se říše už nikdy plně nevzpamatovala. Po obnově byzantské vlády v roce 1261 přežívala další necelé dvě století jako stínový stát, jenž se postupně tenčil pod tlakem osmanských sultánů, až sultán Mehmed II. dobyl Konstantinopol v roce 1453.

Vznik a hlavní město

Byzantská říše vyvinula nejstabilnější měnový systém starověkého a středověkého světa. Páteřní mincí byl solidus, který poprvé razil císař Konstantin I. v roce 309 z čistého zlata o ryzosti zhruba 23,5 karátu (95 až 98 procent zlata) a o hmotnosti 4,55 gramu — tj. jedna sedmdesátidva libra. Tato ryzost a hmotnost se v rukou byzantských mincoven udržela po více než sedm staletí prakticky beze změny; solidus byl mezinárodní obchodní mincí Středomoří, používali ho italské republiky, Frankové, Skandinávci, arabští kupci i čínský dvůr a v depotech podél Hedvábné stezky se nachází dodnes. Vedle něj fungovala bronzová ražba follis a její drobné dělení (nummus, polyfollis), kterou v zásadě reformoval císař Anastasius I. roku 498; tato anastasiánská reforma vytvořila standardní hierarchii bronzových nominálů s hodnotou vyznačenou číslem na rubu (M = 40 nummi, K = 20, I = 10).

Územní rozsah a vrcholná období

Ikonografie byzantských mincí prošla jednou zásadní změnou. V roce 692 nechal císař Justinián II. jako první v dějinách umístit na líc mince Kristův portrét; rub naopak nesl panovníkův obraz. Tato volba — Kristus jako vrchní suverén, císař jako jeho vykonavatel — definovala náboženský a politický program byzantského státu a inspirovala posléze i středověkou arabskou ražbu mincí, která však svatého obrazu a obličeje na minci principiálně odmítla a zavedla čistě epigrafickou kaligrafickou minci od reformy chalífy Abd al-Malika roku 696. Mezi obdobími ikonoklasmu (726–787 a 815–843) se z byzantských mincí Kristův obraz dočasně zmizel a místo něj se objevil pouze monogram, kříž nebo císařský portrét.

Měnový systém a ražba

Ve druhé polovině jedenáctého století začala ryzost solidu kvůli válečným výdajům a fiskální tísni klesat; do roku 1078 obsahoval méně než 30 procent zlata. Sanaci provedl císař Alexios I. Komnénos roku 1092: stáhl znehodnocené solidy z oběhu a zavedl novou hierarchii ražeb v čele s hyperpyronem (z řeckého „očištěný ohněm“) o ryzosti 20,5 karátu, doplněnou o billonovou minci aspron trachy z elektronu a o měděné jednotky. Hyperpyron pak byl po dvě staletí klíčovou středomořskou obchodní mincí — než ho v polovině 13. století nahradil benátský zlatý dukát a florentský zlatý florin, jejichž stabilita italské obchodní republiky měla dál.

Reformy Anastasia I. a Alexia I. Komnéna

Po roce 1300 byzantská ražba ekonomicky upadla; zlato přestalo být raženo úplně, na trh vstoupila stříbrná stavrata o nestálé ryzosti a měděné tornese. V roce 1453 padlo město i s posledním císařem Konstantinem XI., který padl v boji u městských hradeb. Konec Byzance znamenal nejen geopolitický předěl Středomoří, ale i konec ražby, jež po více než tisíc let definovala mezinárodní zlatý standard a zanechala dlouhý odkaz: byzantské solidy byly v některých regionech (Skandinávie, Rusko, Persie) hromaděny dokonce po staletí jako uchovatel hodnoty, a slovo bezant — středověké označení zlaté byzantské mince — vstoupilo do heraldiky západní Evropy jako symbol bohatství.

Pád Konstantinopole 1453