Třicetiletá válka

Příčiny konfliktu sahaly do augšpurského míru 1555, jenž v rámci Svaté říše římské formálně uznal princip cuius regio, eius religio – panovník v každé říšské zemi rozhodoval o vyznání svých poddaných. Tento kompromis fungoval přibližně 50 let, ale v průběhu druhé poloviny 16. století narostly tři problémy: za prvé vzestup kalvinismu (jenž augšpurský mír neuznával), za druhé katolická protireformace jezuitského řádu (založen 1540) a za třetí dynastické zájmy Habsburků o centralizaci a katolickou rekatolizaci říšských zemí. V roce 1608 vznikla Protestantská unie pod vedením falckraběte Fridricha IV. a o rok později (1609) Katolická liga pod vedením bavorského vévody Maxmiliána I. Vojenský konflikt byl jen otázkou času.

Příčiny: konfesijní napětí a augšpurský mír

Konkrétní iniciační moment přišel v Čechách. Český sněm v roce 1609 vymohl na císaři Rudolfovi II. Majestát – listinu zaručující protestantům náboženskou svobodu. Po Rudolfovi II. (zemřel 20. ledna 1612) a jeho bratru Matyášovi (zemřel 20. března 1619) nastoupil katolický fanatik Ferdinand II. Štýrský, jenž okamžitě začal Majestát ignorovat a uzavírat protestantské kostely. Vrcholem bylo zboření protestantského kostela v Hrobech (severozápadní Čechy, 1617). Čeští stavové vyslali 23. května 1618 protestní deputaci na Pražský hrad pod vedením Jindřicha Matyáše Thurna a Vilém Slavata z Chlumu, Jaroslav Bořita z Martinic a sekretář Filip Fabricius byli vyhozeni z okna Ludvíkova křídla (z výšky přibližně 17 metrů). Všichni tři pád přežili – katolíci to vykládali jako zázrak, protestanti tvrdili, že padli do hromady mrzkrů.

Česko-falcká fáze 1618–1623

Česko-falcká fáze (1618–1623) zahrnovala české stavovské povstání. České stavy 22. srpna 1619 sesadily Ferdinanda II. z českého trůnu a 26. srpna 1619 zvolily kalvinistického kurfiřta Fridricha V. Falckého. Habsburkové se spojili s Katolickou ligou Maxmiliána I. a Španělskem. Spojené habsbursko-bavorské vojsko o 25 000 mužích pod velením Karla Bonaventury Buquoye a Tillyho porazilo 8. listopadu 1620 v bitvě na Bílé hoře české stavovské vojsko o stejné síle. Fridrich Falcký uprchl do Haagu a získal posměšnou přezdívku „zimní král“ (vládl pouhý zimní semestr 1619–1620). Sasko, Falcko a poslední české odpůrce (Krnov, Bethlen Gábor v Sedmihradsku) byly poraženy do roku 1623. Následovaly konfiskace 75 % české půdy, exil 150 000 protestantů, Obnovené zřízení zemské (1627).

Dánská fáze 1625–1629 a švédská fáze 1630–1635

Dánská fáze (1625–1629) vznikla, když Christian IV. Dánský vstoupil do války na ochranu severoněmeckého protestantismu. Jeho armáda byla ale 25.–27. dubna 1626 v bitvě u Lutteru a 22. srpna 1626 u Wolgastu poražena. Lübecká smlouva (22. května 1629) Dánsko z války vyřadila a Ferdinand II. téhož roku vydal Edikt restituční (6. března 1629), jenž katolíkům vracel všechen majetek odňatý od augšpurského míru. Tento radikální krok vyvolal vstup Švédska. Švédská fáze (1630–1635) byla vedena králem Gustavem II. Adolfem, jenž 6. července 1630 přistál v Pomořansku se 13 000 muži. V bitvě u Breitenfeldu (17. září 1631) drtivě porazil Tillyho a v bitvě u Lützenu (16. listopadu 1632) Albrechta z Valdštejna – v této bitvě však Gustav II. Adolf padl. Po jeho smrti Švédové utrpěli porážku u Nördlingen (5.–6. září 1634, vítězství Ferdinanda III. a Mattyáše Gallase) a Pražský mír (30. května 1635) přiměl Sasko opustit švédskou alianci.

Francouzsko-švédská fáze 1635–1648

Francouzsko-švédská fáze (1635–1648) změnila charakter války. Francie kardinála Richelieua vstoupila proti Habsburkům 19. května 1635 – paradox: katolická Francie proti katolickým Habsburkům, motivovaná velmocenskými, ne náboženskými zájmy. Válka se zinternacionalizovala. Francouzské vojsko marshala Turenna a švédské vojsko Lennarta Torstensona a Carla Gustava Wrangela vedly vyčerpávající kampaně po Bavorsku, Slezsku a Moravě. Klíčové bitvy: Rocroi (19. května 1643, Francouzové porazili Španěly), Jankov (24. února/6. března 1645, Torstenson porazil Habsburky v Čechách), druhá Nördlingen (3. srpna 1645). Mírová jednání byla zahájena 4. prosince 1644 v Münsteru a Osnabrücku a uzavřena 24. října 1648 navzdory pokračujícím vojenským akcím (poslední švédské obležení Prahy 26. července – 1. listopadu 1648 pod velením Hanse Christophera von Königsmarcka).

Vestfálský mír a dopad na české země

Vestfálský mír (Pax Westphalica) – dvě smlouvy podepsané v Münsteru a Osnabrücku 24. října 1648 – je často považován za zrod moderního mezinárodního systému. Mír uznal nezávislost Spojených nizozemských provincií a Švýcarské konfederace, posílil pozice Francie a Švédska (jež získalo Pomořansko a Brémy), rozšířil augšpurský princip cuius regio, eius religio i o kalvinismus a uznal suverénní rovnost říšských států. Pro české země mír znamenal definitivní stabilizaci habsburské vlády a katolicismu. Třicetiletá válka snížila populaci českých zemí z přibližně 2,5 milionu (1620) na 950 000 (1650), tedy o cca 60 %. Materiální devastace byla obrovská: zničených bylo více než 200 měst a 1 100 vesnic v Čechách a Moravě. Konec války zahájil v habsburské monarchii baroku – architektonický, hudební a literární renesanční rozkvět spojený s katolickou kulturou. Numismaticky byla válka obdobím kipperu a wipperu (1618–1623) – mas­ového znehodnocování mincí, jež způsobilo hyperinflační epizodu raně novověké Evropy.