Mince habsburské monarchie

## Historický vývoj a klíčové reformy

Počátky habsburského mincovnictví ve střední Evropě jsou spojeny s Ferdinandem I., který navázal na existující tolarový systém a snažil se o jeho standardizaci napříč svými državami. Měnový systém byl v následujících staletích ovlivněn řadou politických a hospodářských událostí. Během třicetileté války došlo k masivnímu znehodnocování mince v období tzv. krize „Kipper und Wipper“.

Historický vývoj a klíčové reformy

Klíčovou stabilizační reformu provedla Marie Terezie v roce 1753, kdy zavedla konvenční měnu. Jejím základem se stal konvenční tolar (Konventionstaler), který měl pevně daný obsah stříbra a stal se jednou z nejdůležitějších obchodních mincí v Evropě i mimo ni, známý jako levantský tolar. Toto období také přineslo širší zavedení měděných mincí pro drobný platební styk. Konec epochy habsburské monarchie jako takové předznamenaly napoleonské války, které vedly k emisi papírových peněz (bankocedulí) a vyhlášení Rakouského císařství.

## Hlavní nominály a mincovny

Hlavní nominály a mincovny

Základem měnového systému byly zlaté, stříbrné a měděné mince. Hlavní zlatou mincí byl dukát, který si po celou dobu udržoval vysokou a stabilní ryzost. Dominantní stříbrnou mincí byl tolar a jeho díly (půltolar, čtvttolar). Pro menší platby sloužily krejcary, groše a feniky. Početní jednotkou byl nejčastěji krejcar (60 krejcarů = 1 zlatý).

Habsburská monarchie disponovala sítí významných mincoven. Mezi nejdůležitější patřily mincovny ve Vídni, Praze, Kutné Hoře, Kremnici a Hallu v Tyrolsku. Každá mincovna používala svou vlastní značku, která umožňuje přesnou identifikaci původu mincí. Ikonografie mincí typicky zobrazovala portrét panovníka na líci a říšský či zemský znak na rubu.