Antonín Novotný

Novotný se narodil 10. prosince 1904 v dělnické rodině v Letňanech u Prahy. Vyučil se zámečníkem, pracoval v továrnách na výrobu zbraní a v 17 letech (1921) vstoupil do nově založené KSČ. Před druhou světovou válkou působil jako profesionální stranický funkcionář v okrese Karlín, později v středočeském krajském aparátu. Po německé okupaci 1939 přešel do ilegality, ale 4. září 1941 byl gestapem zatčen v Praze a poslán do koncentračního tábora Mauthausen, kde strávil zbytek války (1941–1945). Přežil drsné podmínky tábora a po osvobození 5. května 1945 se vrátil do Prahy, aniž by ztratil stranické rituální postavení – naopak, status „vězně pro stranu“ jeho politickou autoritu posílil.

Mládí a komunistické začátky

Po Únoru 1948 stoupal Novotný rychle ve stranické hierarchii. V letech 1945–1951 byl tajemníkem KSČ pro Prahu, v letech 1951–1953 členem politbyra a klíčovou postavou tzv. „pražského centra“, jež dohlíželo na procesy s Rudolfem Slánským a dalšími údajnými „titoisty“ a „sionistickými spiklenci“ v letech 1951–1954. Po smrti Klementa Gottwalda (14. března 1953) byl Novotný v září 1953 jmenován prvním tajemníkem ÚV KSČ (faktickou hlavou strany a státu); funkci prezidenta zaujímal nejprve Antonín Zápotocký (1953–1957). Po Zápotockého smrti 13. listopadu 1957 byl Novotný 19. listopadu 1957 zvolen Národním shromážděním třetím komunistickým prezidentem ČSR.

Vzestup po únoru 1948

Novotného éra (1953–1968) byla charakterizována zachováním stalinistické ortodoxie i po smrti Stalina (5. března 1953) a po Chruščovově tajném projevu na XX. sjezdu KSSS (25. února 1956), jenž v Sovětském svazu otevřel de-stalinizační proces. Novotný zaváhal s rehabilitací obětí stalinistických procesů – první ojedinělé rehabilitace proběhly až po roce 1955, masová rehabilitační vlna nastala až v období 1963–1968. Vůdci procesů Rudolf Slánský (popraven 3. prosince 1952), Milada Horáková (popravena 27. června 1950) ani další oběti se nedočkali úplné rehabilitace za Novotného éry. Hospodářsky představovala Novotného doba částečnou stabilizaci po měnové reformě 1953 a v 60. letech postupnou stagnaci centrálně plánované ekonomiky, jež motivovala ekonoma Otu Šika k navržení reformního programu (1965–1968). Politicky byl Novotný v 60. letech stále izolovanější – mladší stranická generace a slovenské politické strany ho stále hlasitěji kritizovaly za centralismus a anti-slovenskost.

První tajemník ÚV KSČ a prezident od 1957

Novotného Achillovou patou byla slovenská otázka. Slovenští komunisté pod vedením Vasila Biľaka a později Alexandra Dubčeka usilovali o větší autonomii slovenských zemí v rámci ČSR a o rehabilitaci stíhaných slovenských „buržoazních nacionalistů“ Vladimíra Clementise (popraven s Slánským 1952), Gustáva Husáka a Ladislava Novomeského (vězněni v 50. letech, propuštěni v období 1960–1963). Novotný se k Slovákům choval podle jejich názoru nadřazeně a v roce 1964 při návštěvě Slovenska veřejně urazil slovenské politiky. Tento moment nikdy nezahojil – v ÚV KSČ se postupně formovala silná opozice Dubčekova okruhu (Dubček byl od roku 1963 prvním tajemníkem KSS).

Stalinismus a brzdění reforem v 60. letech

Krize Novotného moci vypukla na zasedání ÚV KSČ 27.–31. října 1967 a kulminovala v lednu 1968. Na zasedání pléna ÚV KSČ 3.–5. ledna 1968 byl Novotný většinou hlasů zbaven funkce prvního tajemníka KSČ a nahrazen Alexandrem Dubčekem. Novotný se ještě snažil udržet alespoň prezidentský úřad, ale po skandálním pokusu generála Jana Šejny o vojenský převrat ve prospěch Novotného a po veřejných odhaleních korupce v Novotného okolí byl 22. března 1968 donucen rezignovat z prezidentského úřadu. Funkci po něm 30. března 1968 převzal generál Ludvík Svoboda. Novotný byl v roce 1968 vyloučen z KSČ za „závažné chyby v politickém vedení“. Po sovětské invazi 21. srpna 1968 a po obnovení politické konsolidace pod Gustávem Husákem (od dubna 1969) byl Novotný v roce 1971 opět přijat do KSČ, ale skutečnou politickou roli už nehrál. Zemřel 28. ledna 1975 v Praze v 70 letech a byl pohřben bez státního ceremoniálu. V moderní historiografii je Novotný hodnocen jako konzervativní stalinistický funkcionář, jenž svým odporem k reformám paradoxně urychlil pád režimu.

Pád v lednu 1968 a Pražské jaro