Leopold II.

Leopold se narodil 5. května 1747 ve vídeňském Hofburgu jako třetí přeživší syn císařovny Marie Terezie a císaře Františka I. Štěpána Lotrinského. V mládí byl vychováván spolu se sourozenci v duchu osvícenského absolutismu pod vedením italských a francouzských učitelů. Po smrti otce 18. srpna 1765 zdědil podle smluvních ujednání s francouzským a španělským dvorem velkovévodství Toskánsko (od roku 1737 secundogeniturní lotrinská doména); jeho starší bratr Josef II. mezitím nastoupil na císařský trůn jako spoluvladař matky Marie Terezie. Leopold s manželkou Marií Ludovikou Španělskou (sňatek 5. srpna 1765) ve Florencii postupně realizoval ambiciózní reformní program, jenž z Toskánska udělal v 18. století jeden z nejprogresivnějších italských států.

Mládí a velkovévodství toskánské 1765–1790

Toskánské reformy Leopolda II. (období 1765–1790) zahrnovaly liberalizaci ekonomiky, daňovou reformu, omezení privilegií katolické církve a šlechty, podporu vzdělání a reorganizaci justice. V hospodářské rovině zrušil cechovní monopoly, vnitřní celní bariéry a vyhlásil svobodný obchod s obilím (1766–1767), čímž stabilizoval toskánské hospodářství. V církevní oblasti omezil počet svátků, zrušil řadu klášterů a podřídil duchovenstvo civilní jurisdikci v duchu jansenismu – tyto reformy předznamenaly pozdější josefínský církevní program. Klíčovým aktem byla nová trestní kodifikace z 30. listopadu 1786 (Leopoldina), jež jako první v moderní Evropě zrušila trest smrti za všechny zločiny, nařídila zničení šibenic, ramenních lavic a dalších popravních nástrojů, a zakázala soudní mučení. Toskánsko se stalo prvním státem v moderní historii bez trestu smrti – výročí 30. listopadu je dodnes mezinárodním Dnem proti trestu smrti.

Toskánské reformy a zrušení trestu smrti 1786

Leopoldův nástup na císařský trůn přišel po nečekané smrti staršího bratra Josefa II. 20. února 1790. Josef II. zanechal monarchii v hluboké krizi: jeho radikální reformy (rušení klášterů, jazykové dekrety, zrušení nevolnictví, jazykový rakušský patent) vyvolaly povstání v Belgii (Brabantská revoluce 1789–1790), nepokoje v Uhrách (uherský sněm odmítl Josefovy reformy), turecká válka (1788–1791) byla finančně vyčerpávající, francouzská revoluce (od 14. července 1789) destabilizovala evropskou politiku. Leopold II. byl zvolen za římsko-německého císaře 30. září 1790 ve Frankfurtu nad Mohanem a 9. října 1790 korunován v Cáchách. V Čechách byl korunován českým králem 6. září 1791 a v Bratislavě uherským králem 15. listopadu 1790.

Nástup po Josefovi II. 1790

Leopold II. realizoval politiku „korekce bez kontrarevoluce“ – ponechal většinu Josefových liberálních reforem (toleranční patent 1781, zrušení nevolnictví 1781), ale vrátil řadu sporných opatření. Mezi jeho prvními kroky bylo: vrácení uherské svatováclavské koruny do Budína (28. února 1790), zrušení Josefových jazykových dekretů (čeština a maďarština byly opět rovnocenné s němčinou), navrácení části zrušených klášterů, korekce daňových reforem. V Belgii ukončil Brabantskou revoluci diplomaticky – kombinace amnestie, garancí dřívějších privilegií a omezené vojenské intervence vedla k uznání Leopolda za belgického knížete (do dubna 1791). S Osmanskou říší uzavřel Sistovský mír (4. srpna 1791) ukončující válku 1788–1791. V Polsku Leopold II. nezasahoval do polské Ústavy 3. května 1791 a vyhýbal se konfliktu s Pruskem a Ruskem ohledně polské otázky.

Korekce josefínských reforem

Ve vztahu k francouzské revoluci Leopold II. vyjadřoval zdrženlivou pozici. V Pillnitzské deklaraci (27. srpna 1791), kterou společně s pruským králem Fridrichem Vilémem II. vydali, vyzvali evropské monarchie ke společnému postoji proti revoluci, ale Leopold odmítl jakékoli reálné vojenské tažení proti Francii. Jeho sestra Marie Antoinetta (manželka Ludvíka XVI.) ho prosila o vojenský zákrok, jenž však Leopold odkládal. V únoru 1792 podepsal s Pruskem obrannou alianci a 25. března 1792 ustanovil válečnou ekonomiku, ale 1. března 1792 ve Vídni nečekaně zemřel – pravděpodobně na zápal plic nebo zánět mozkových blan, podle některých dobových zvěstí na otravu nebo přepracování. Bylo mu pouhých 44 let. Jeho nástupcem se stal nejstarší syn František II. (1768–1835), jenž v dubnu 1792 vstoupil do první koaliční války proti revoluční Francii a v roce 1806 byl nucen rozpustit Svatou říši římskou.

Smrt a nástup Františka II.