Ludvík Svoboda

Svoboda se narodil 25. listopadu 1895 v Hroznatíně u Velkého Meziříčí na Vysočině do rodiny rolníka. Vyrůstal v selském prostředí a vystudoval rolnickou školu v Třebíči. Po vypuknutí první světové války byl povolán do c. a k. armády rakousko-uherské monarchie a poslán na východní frontu, kde byl v září 1915 zajat Rusy u Tarnopole. V roce 1916 vstoupil v ruském zajateckém táboře dobrovolně do československých legií ve Volyni a posléze v Rusku, kde se zúčastnil bitvy u Zborova (2. července 1917) a sibirské anabáze (1918–1920) jako součást československých legií. Po návratu domů v roce 1920 vstoupil do československé armády a po krátké válečné pauze (1922–1923 hospodaření v Hroznatíně) ji v roce 1923 nastoupil jako profesionální voják v hodnosti kapitána.

Mládí a první světová válka

Po německé okupaci 1939 emigroval Svoboda přes Polsko do Sovětského svazu, kde se v srpnu 1939 stal velitelem československé vojenské skupiny v Krakově. Po obsazení Polska Wehrmachtem v září 1939 přešel do SSSR. V Buzuluku na Urale začal v únoru 1942 formovat československou polní jednotku, jež se v roce 1943 transformovala v 1. československý samostatný polní prapor (jeho první boj u Sokolova 8. března 1943, kde padl Otakar Jaroš jako první nositel Hrdiny Sovětského svazu z československých řad). V dubnu 1944 byl Svoboda jmenován velitelem 1. československého armádního sboru v SSSR, jenž do osvobození Československa v květnu 1945 narostl na přibližně 60 000 vojáků. Klíčové operace: Karpatsko-dukelská operace (8. září – 28. října 1944, ztráty 6 500 padlých čs. vojáků), osvobození Slovenska, postup Moravou (Ostravská operace, Olomoucká operace) a podíl na osvobození Prahy 9. května 1945. Svoboda byl povýšen na generála armády a po válce byl 4. dubna 1945 jmenován členem Košické vlády Národní fronty Čechů a Slováků jako ministr národní obrany.

Druhá světová válka a velitelství v SSSR

V poválečné období byl Svoboda nestraník (vstoupil do KSČ až v roce 1948, pod tlakem po únorovém převratu) a snažil se v armádě udržet plurálu důstojnického sboru. V únoru 1948 se však jako klíčový armádní velitel zachoval politicky stranou – nedal rozkaz armádě bránit ústavní pořádek proti komunistickému tlaku a tento postoj se mu po únoru 1948 vrátil jako loyální spojenectví s režimem. V letech 1948–1950 prováděl jako ministr národní obrany sovětizaci armády (purges nekomunistických důstojníků z 1948–1950 vyloučily přes 5 000 osob). Roku 1950 byl odvolán z ministerstva národní obrany a v období 1951–1952 dokonce krátce vězněn v rámci slánského procesu (Slovenští vojáci připravili proti Svobodovi falešná obvinění, ale zachránila ho přímluva Stalina, jenž ho z gulagu znal jako odolného generála). Po propuštění Svoboda žil v zatáhnutí; byl pak v období 1954–1958 přednášející na Vojenské akademii Klimenta Voroshilova v Moskvě a v letech 1958–1965 v důchodu pracoval na hospodářství v Hroznatíně.

Ministr národní obrany 1945–1950 a politický pád

Po pádu Antonína Novotného v lednu 1968 byl Svoboda 30. března 1968 zvolen Národním shromážděním čtvrtým komunistickým prezidentem Československa jako vojenský hrdina sympatický politicky neutrální. Klíčovým momentem jeho prezidentského úřadu byla sovětská invaze 21. srpna 1968. Svoboda od počátku invaze odmítal kolaborovat s pučisty (skupinou ortodoxních komunistů, kteří připravovali kolaborantskou „dělnicko-rolnickou vládu“) a osobně letěl 23. srpna 1968 do Moskvy. Po složitých jednáních s Brežněvem se mu podařilo prosadit propuštění deportovaných reformistů Dubčeka, Smrkovského, Černíka a Kriegela a návrat reformního vedení do Prahy 27. srpna 1968. Cena byla podepsání Moskevských protokolů 26. srpna 1968 (Svoboda i Dubček je podepsali, Kriegel jako jediný odmítl), jež legalizovaly přítomnost sovětských vojsk a začaly proces normalizace. V průběhu let 1969–1975 Svoboda postupně ztrácel skutečnou moc a stal se reprezentativní figurou; v roce 1972 byl prohlášen na Hrdinu Československé socialistické republiky.

Prezident Československa 1968–1975

Svoboda zemřel 20. září 1979 v Praze v 83 letech. Byl pohřben se státními poctami a po Sametové revoluci jeho jméno nebylo systematicky odstraňováno z veřejných prostranství. Důvody pro tuto výjimku jsou tři: za prvé jeho válečné zásluhy z první a druhé světové války (legionář, velitel armádního sboru v SSSR); za druhé jeho diplomatická role v srpnu 1968 (zachránil reformisty před exekucí); za třetí jeho politická pasivita v období normalizace (nikoho politicky neperzekvoval). Z numismatického hlediska byly za jeho prezidentského úřadu raženy československé pamětní mince s motivem Karpatsko-dukelské operace (1969, 50 Kčs stříbrná) a další. Svoboda zůstává jednou z nejméně kontroverzních postav komunistické éry.

Smrt a historický odkaz