Mongolský vpád 1241

Politický kontext vpádu tvořila expanze Zlaté hordy – západní mongolské državy ustavené Čingischánem a po jeho smrti v roce 1227 svěřené jeho nejstaršímu synovi Džučimu. Po smrti Džučiho (1227) převzal vládu jeho syn Batu (cca 1207–1255), který se v letech 1235–1241 v rámci kuriltaje (mongolského sněmu) zavázal k tažení na západ. Hlavní operativní velení získal generál Subutaj, jeden z nejschopnějších vojevůdců mongolské říše, jenž doprovázel Čingischána už při výpravách proti chórezmské říši (1219–1221). Síly mongolské armády se odhadují na 100 000–150 000 jezdců, organizovaných do tří korpusů („tumenů“). Strategie byla geniálně koordinovaná: jeden korpus táhl severním směrem na Polsko, dva korpusy přes Karpaty na Uhry, vše s cílem zničit potenciální spojenecké armády dříve, než se stihnou spojit.

Politický kontext: Zlatá horda a Batu chán

Severní mongolský korpus pod vedením Bajdara a Kadana vstoupil do Polska v lednu 1241, dobyl Sandoměř (13. února), Krakov (28. března, vypálen) a Vratislav (počátek dubna 1241). Polská šlechta pod vedením slezského knížete Jindřicha II. Pobožného shromáždila u Lehnice v Dolním Slezsku spojené vojsko Poláků, polabských Němců, templářů, johanitů a moravsko-českých dobrovolníků – odhadem 10 000 mužů. Dne 9. dubna 1241 svedli polský bitvu u Lehnice (Liegnitz, Wahlstatt) s mongolskými jednotkami. Bitva byla katastrofou: Mongolové předstíraným ústupem vlákali rytířskou jízdu do pasti a obklíčili ji. Polské vojsko bylo zničeno, kníže Jindřich II. Pobožný padl, jeho hlava byla podle pramenů narážena na kopí a tažena před Lehnicí. Mongolové ztratili omezené množství mužů a otevřela se jim cesta na Moravu.

Bitva u Lehnice 9. dubna 1241

O dva dny později, 11. dubna 1241, proběhla bitva u Mohi (Šajó) v Uhrách. Hlavní mongolský korpus pod osobním vedením Batua a Subutaje překonal Karpaty průsmyky a 11. dubna 1241 napadl v noci a za úsvitu uherské vojsko shromážděné u řeky Sajó. Uherské vojsko o síle přibližně 60 000 mužů pod králem Bélou IV. bylo Mongoly drtivě poraženo; podle uherských zdrojů zahynulo 10 000–25 000 vojáků včetně dvou arcibiskupů (Ostřihomského a Kaločského) a desítek baronů a biskupů. Béla IV. uprchl přes Slovensko a Chorvatsko až do Dalmácie, kam mongolské sledování zasáhlo, ale neuspělo dobýt opevněné jadranské přístavy. Uhry byly Mongoly drancovány v období duben 1241 – březen 1242 a ztratily podle moderních odhadů 15–50 % populace.

Bitva u Mohi 11. dubna 1241

Mezi bitvami u Lehnice a u Mohi a po nich proběhla také menší mongolská tažení na Moravu a do českých zemí. Slezské mongolské síly po Lehnici procházely v dubnu 1241 přes Moravu, kde obléhaly mnoho měst a hradišť. Olomouc, hlavní moravské sídlo údělného knížectví, byla mongolskou armádou obležena (datace mezi dubnem a červnem 1241), ale tradiční česká pověst o úspěšné obraně olomoucké pevnosti Jaroslavem ze Šternberka je literární vynálezou Rukopisu královédvorského z 19. století (falzifikát Václava Hanky). Reálné obléhání Olomouce skutečně proběhlo, ale jeho průběh není v dobových pramenech detailně doložen. Mongolové se nakonec stáhli z Moravy směrem na jih do uherské oblasti, kde se v zimě 1241/1242 spojily oba korpusy. Český král Václav I. (vládl 1230–1253) mobilizoval armádu, ale do přímého střetu s Mongoly nikdy nevstoupil – obě strany se vyhýbaly otevřenému boji a Václav strážil zejména hraniční oblasti.

Tažení na Moravu a české země

Neočekávané ukončení tažení přinesla zpráva ze vzdáleného Mongolska. Velký chán Ögedej (syn Čingischána a oficiální vrchní velitel mongolské říše) zemřel 11. prosince 1241 v hlavním městě Karakorum. Mongolský vojenský protokol vyžadoval, aby se princové z chánské krve účastnili kuriltaje pro volbu nového velkého chána. Batu, jakožto vnuk Čingischána a hlavní pretendent na trůn, musel ukončit západní tažení a vrátit se na východ. V průběhu jara 1242 se mongolské síly stáhly přes Maďarsko, Sedmihradsko a Černé moře zpět do oblastí Volhy a Černého moře, kde Batu založil státní útvar Zlaté hordy se sídlem v Saraji. Béla IV. se v roce 1242 vrátil do Uher a zahájil rozsáhlou obnovu země, jež zahrnovala stavbu kamenných hradů (Visegrád, Trenčín, Spišský hrad) – pro budoucí mongolské vpády. Pro českou historiografii zaznamenává mongolský vpád 1241 jako nepřímou hrozbu, jež motivovala vznik systému českých středověkých opevnění a posílení diplomatických svazů (Václav I. se po vpádu spojil s ostatními středoevropskými panovníky proti případné nové mongolské vlně, jež však už nikdy v takové síle nepřišla).

Smrt Ögedeje a stažení Mongolů 1242